Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

CHS POD KAMENEM

...milé děti... 

i vy ostatní, již odrostlejší potkanomilci...


 

Jelikož je internet nabitý seriózními a dobře dohledatelnými informacemi o potkanech, rozhodla jsem se neopakovat zde stokrát opakované. Proto vás, poutníci, kteří přicházíte hledat na můj web moudré rady co se týče chovu potkanů, rovnou odkazuji na neocenitelný zdroj informací www.bebecha.wz.cz. Další zajímavé a užitečné odkazy najdete - jak jinak - v Odkazech.

A já si tu, s dovolením, budu trošku hrát, když už jsem na tom svém virtuálním písečku 


Kde se vzali dumbíci

Potkani jsou od nepaměti tvorové společenští, přítulní a vychytralí, a tak se stalo, že si jednoho dne ochočili čověka. Člověk si je oblíbil stejně, jako kdysi dávno andělé...Začal o ně pečovat, šlechtit je, krmit a podstrojovat jim, těšil se z jejich společnosti a chlupáčům naprosto vyhovovalo, že nemusí shánět dlabanec bůhvíkde, všechno dostanou až pod čumáček, mají luxusní příbytek, teplíčko a drbání za ušima. Bodejť by taky nadávali, že;o)

Potkan by ovšem nebyl potkanem, kdyby chvilku nevymýšlel lumpárny. Inu, ten svůj kousek ďáblíka si každý z nich vzorně pěstuje! Průkopníci soužití s člověkem jakbysmet. Jelikož chtěl člověk dopřát svým novým kamarádům volnost a důvěřoval jim, pouštěl je často proběhnout volně po svém doupěti a taky venku, na čerstvém vzduchu. Potkani si toulky náležitě užívali a při svých průzkumných cestách po okolí zacházeli stále dál a dál.

Netrvalo dlouho a objevili potok. Nikdy předtím neviděli tolik vody pohromadě - znali jenom kaluže a ranní rosu a déšť. Šli se tedy podívat blíž, až na samý břeh. Lehli si na bříška, natáhli se a naklonili, aby viděli co nejvíc. Pod hladinou spatřili míhající se stíny. "Ryby! To jsou určitě ryby!" volali jeden přes druhého. Ryby znali potkánci důvěrně, člověk jim často přenechal kousek úlovku. "Dámy a pánové, dneska budou hody!" prohlásil důležitě alfa samec a slina mu ukápla do trávy. "Jdeme na to, chlapi!" zavelel, skočil do vody a všichni samci za ním. To ale bystří hlodavci netušili, co že je ta voda vlastně zač - je to mokré a příšerně to studí v kožíšku! Po svých nebojácných skocích se proto všichni za neustálého pištění, vřískání a nadávání sápali zase zpátky na břeh, sklopili uši a poraženi táhli domů. Nenápadné narážky a pošklebování samiček přecházeli mlčením a zlostnými pohledy...

Člověk, jakmile uviděl tu bandu mokrých myší dobývat se do svého doupěte, zasakroval, popadl kolíčky na prádlo a jednoho po druhém pověsil za ušiska na šňůru, aby se na sluníčku usušili. Potkani však měli pořádně hustou srst a taky to nebyla žádná muší křidýlka...Schnutí jim tedy trvalo poněkud déle a když je potom člověk sundával z prádelní šňůry, nestačil se divit, co to s nimi udělalo! Jejich slechy se změnily takřka v satelity - tak byly najednou veliké a kulaté - a jejich umístění po stranách hlavy dodávalo postiženým zcela nový vzhled.

Jak to samci zjistili, propadli by se na místě hanbou, kdyby to tak šlo, zdrceni tou změnou utíkali domů rychle někam zalézt. Samičky jsou však od přírody všímavé, proto jim nic neušlo a světe div se - ono se jim to dokonce líbilo! A protože už to nebohým potkanům zůstalo, podědily sloní ouška i některé z jejich dětí.

A dnes? Dnes se dumbo uši mezi potkany nosí hrdě jako ozdoba.

 


 

Jak přišli potkani na svět

Všichni to znáte stejně dobře jako já. Pámbu se trošku nudil, a že měl umělecké sklony, dal se do tvorby. Tvořil a tvořil...až stvořil svět. Udělal hory a doly a lesy a louky a řeky a jezera a moře a pouště. Udělal sluníčko a kytky a stromy. Ovšem, přemýšlení je namáhavé, vymýšlení ještě namáhavější a tvoření - to už je pořádná robota, a to i tehdy, když jste bůh a máte na to lidi! Pardon, anděly...Zkrátka a dobře, milý Pámbu i se všemi svými pomocníky se unavil a plácl sebou do stínu pod strom, že si dá dvacet.

Odpočíval důkladně a nahlas, ale vtom se zničeho nic probudil. A nebylo to vlastním chrápáním ani andělským chrápáním, byl to jiný rušivý zvuk! To ticho všude kolem...

Pámbu rychle pochopil, že v takovém tichu se nedá spát. Svolal tedy válečnou poradu a pro dobro světa uskutečnil všechny rozumné i nerozumné návrhy svých bláznivých podřízených. "Co třeba vítr a bouřku?""Well," řekl Pámbu, "budiž vítr a bouřka." "A ať stromy v té bouřce aspoň vržou!" "Dobrá, budiž vrzání." "A co takhle něco živého? Pohyblivého? Zvuky samostatně vyluzujícího??" "Hmmm, zajímavé," zasnil se Pámbu, "že by bestie? Říkejme jim kulturně třeba zvířata?" "Jóó, jasně, supéér," řvali nadšením andílci. A tak se dali do práce.

 Udělali placku s očima, s velkou tlamou, přidělali jí pár ploutví a šupin, pustili do vody a že to jako bude ryba. "No jo, pánové, máte to nedomyšlený!" nechal se slyšet jeden z tvůrců, nikdo se ani nepozastavil nad tím, že je nadmíru ochlupen, jednu nohu má divnou a z pod svatozáře se mu derou jakési výhonky (to víte, v kruzích andělských neznají rasismus ani diskriminaci). "Vždyť ta ryba kromě plácání žádný zvuky neumí!" "Hele, když jseš tak chytrej, udělej něco lepšího!" okřikl ho další člen kolektivu. "Tak sledujte." Vzal strakatou chlupatou kůži, čtyři nohy ne nepodobné té svojí  nestandardní, dva výrůstky přesně takové, jaké mu rašily z hlavy, a uplácal zvíře. Poručil mu "promluv," ono to udělalo bůůůů a byla kráva. 

Přihlížející nadšeně tleskali a najednou byli plní nápadů. Produkovali ptáky a ještěrky a slony a kočky a psy a opice, fantazie pracovala na plné obrátky a andílci měli dětskou radost z těch všech nových zvuků. Náš bystrý Pámbu si ale něčeho všiml. Ten chlupatý anděl vymýšlel prapodivná  zvířata!  Všechna měla rohy, kopyta, hustou srst, nebo aspoň žihadla, kusadla a jedové žlázy. Zavolal si tedy chlupatce na pohovor.  "Poslyš, co to vymýšlíš za tvory? K čemu mají ty prapodivné instrumenty? Není v tom nějaká lumpárna?!" "No přece na..." ozdobu, chtěl říct osrstěnec na svou obhajobu, ale nedořekl, jelikož v tu ránu se rozeřvalo nejmladší andílče, že ho koza potrkala, a jiný z andělů si třel holeň, že ho kopl kůň. Pámbu, když to zmerčil, neváhal a dobře mířeným kopem do sedacího aparátu poslal provinilce velikým obloukem kamsi pryč, nazývaje ho "ďáblem" a "pekelníkem" a podobnými novotvary...

Čert ale ani za letu neztrácel rozvahu. Měl ještě rozpracované jedno zvířátko, a tak mu vesele a narychlo přidělal ostré drápky, silné zuby, zvědavý čumák a vdechl mu svou ďábelskou vychytralost a mazanost. Na poslední chvíli vypustil tvora na zem a víckrát o čertovi nikdo neslyšel. Andělé, když se kochali svými výtvory, objevili to zvířátko mezi ostatními a velmi rychle si ho oblíbili, jakmile zjistili, že je přítulné, mírumilovné a umí přiběhnout na zavolání stejně tak, jako to před chvilkou naučili psy. A od toho, že tvorečka potkali takovou náhodou, začali mu říkat "potkan."

A že je potkan po čertech nezmar, rozmnožil se od té doby nenápadně po celém světě. A ten svůj pekelnický původ rozhodně nezapře!


TOPlist